Shakti v Praze - Lekce

Anglický kytarista John McLaughlin našel duchovnost a posléze i indickou hudbu, ve které se tamější forma každodenní duchovnosti projevuje naprostou oddaností učiteli a poslání, koncem 60. let. Jeho přijaté duchovní jméno Mahavishnu tenkrát na rozpuku jazzrocku proslavilo i českého hráče na syntezátory (Jan Hammera), ale vnímavějším naznačilo i to, co ostatní vzápětí překvapilo. Ve chvíli největší slávy totiž McLaughlin skupinu rozpustil a začal hrát s indickými hudebníky. Skupina Shakti pak vydala tři alba (dodnes je ve své sbírce opatruji), předběhla dobu nejméně o dvacet let, a naznačila světu, o co přichází, když trvá na svém, ve světle indické hudby tak povrchním přístupu k hudbě jako k pouhé zábavě.

Pražský koncert skupiny Shakti byl totiž během více jak dvouhodinového trvání pro stále nadšenější publikum (fanoušků, celebrit, diplomatů a hudebníků) mnohonásobnou lekcí.

Lekce první – z pokory

Málokdo to ví, ale neuvěřitelné instrumentální mistrovství všech hudebníků (takový hráč na tabla hrál a hraje od svých sedmi let mnoho hodin denně) se díky systému výuky, autoritě učitele, gurua, a především tamnímu postoji k hudbě jako k duchovní disciplíně a Cestě životem, nikdy nezvrátilo v přehlídku soutěživých a konkurujících si egoistů, jako je tomu u nás v Evropě. Indický hudebník vnímá a provozuje hudbu jako cestu k  poznání sebe sama a právě proto se ke svému učiteli, nástroji, kolegům, a k hudbě samotné, chová s nejvyšší pokorou.

Lekce druhá – z umění naslouchat si

Všichni hudebníci ze skupiny Shakti pocelou dobu naslouchali všem ostatním. I při vlastních sólech, ale především, když „sólovali“ ti druzí, každý byl po celou dobu skladby a koncertu dokonale soustředěn. Vidět Johna McLaughlina, jak celé dlouhé minuty sólových vystoupení bubeníků „indicky“ počítá takty, a jak se při každém dalším žertu (hrával jsem na tabla a něco o indickém způsobu hry na bubny vím, a tak jsem si také užíval improvizací Zakira Hussaina a V. Selkvaganeše a především způsobů, jakým dalšími obměnami všem známých rytmů překvapovali nejen kolegu, ale i další členy souboru) nadšeně směje, snad bylo lekcí všem těm našim interpretům, kteří z hudby dělali a dělají tak vážnou věc, že si již dávno přestali naslouchat a jen se perou o možnost ukázat těm posluchačům tam v publiku, jak rychlé prsty mají. A pokud se některým posluchačům a recenzentům mohla bubenická sóla zdát moc dlouhá, bylo to prostě proto, že nedokázali hráče, kteří na své bubínky hráli jako na hudební nástroje, rovnocenné i v otázce melodičnosti těm ostatním, sledovat.

Lekce třetí – z dialogu

Indická klasická hudba stojí a padá ne na harmonii (akordech, chcete-li), která je věcí Nebes, a člověk, jako tvor ještě duchovně nedovyvinutý, si ji nezaslouží, ale na melodii, rytmech. A dále, a to bylo i na pražském koncertu Shakti viditelně a slyšitelně převažující, na dialogu. Hráči si neustále povídali mezi sebou, ale zároveň všichni (i díky onomu počítání taktů při sólech bubeníků) všichni vždy přesně věděli, kde jsou. Pak stačila jemná rytmická narážka a i po dlouhých minutách byli všichni (včetně zpěváka) schopni zahrát (a zazpívat) domluvenou frázi či přechod. Právě vzájemné naslouchání a komunikace dělá pak z koncertů neopakovatelné a i pro posluchače velmi vzrušující události. Znalci pak ocení i onen poněkud "vyšší", vzájemně se obohacující dialog tří velkých hudebních kultur, západní (jazzové), severoindické (hindustánské) a jihoindické (karnatické).

Lekce čtvrtá – z energie

Ne náhodou slovo shakti znamená (ženskou) energii. Kromě amatérské či rockové scény ji v naší „vážné“ a současné hudbě již léta snad nejen já postrádám.

Lekce pátá – z pozitivního přístupu k hudbě (a tedy i k životu)

Indická klasická hudba totiž nezná negativní témata. Indického hudebníka by ani nenapadlo začít skládat, když a dokud není dokonale „čistý“ (vymeditovaný, odpočatý) a především emočně i vibračně naladěný. A když píši "naladěný", mám na mysli nejen mít naladěný nástroj (i bubeníci před každou skladbou ladili!), ale především mysl. Indové "slyší" tón Země a i to, že na jaře či večer je to trošičku jiná frekvence než v zimě nebo dopoledne a svůj nástroj dokáží neuvěřitelně přesně "naladit" tak, aby souzněl právě s těmito vůkolními (ale měnícími se) frekvencemi (narozdíl od dogmaticky předepsaného komorního A v hudbě evropské).

Mimochodem, navíc se totiž ukázalo, že i ona od guruů a sanjásinů a dalších známá barva tradičních oděvů Indů také jaksi oktávově "ladí": frekvence této barvy ve viditelném spektru je jen několikanásobkem frekvence jejich SA (něco jako našeho C), tónu, od kterého vždy začínají a ke kterému se po celou dobu skladby či koncertu stále znovu a znovu vracejí (takže těla posluchačů se postupně také "ladí"). A také že ten, kdo je "duchovní", je zároveň zdravější a daleko šťastnější, než ti tak zvaně normální lidé.

Bonus

Jako jakýsi bonus pak diváci a posluchači v sále Obecního domu dostali i další dárek. Několikrát za večer kaskády tónů a neuvěřitelně rychlé kulometné a mnohdy unisono hrané rytmické struktury, které Evropan ani nemůže dokázat sledovat, posunuly v posluchačích hranici, kam si mysleli, že ještě mohla hudba v jejich tělech a myslích dosáhnout. Příval zážitků byl tak intenzivní, a tak gradoval, že stále nadšenější diváky nenásilně a přirozeně několikrát posunul za hranice, o kterých západní posluchač a příležitostný návštěvník koncertů až na výjimky obvykle nemá ani tušení.

Splněná přání

Ten den se mi splnilo hned několik celoživotních snů. Především sen o tom, že i u nás budou lidé schopni a ochotni žasnout a ocenit zázrak indické klasické hudby. Počátkem 80. let jsem jako hráč na bubínky tabla jezdil (s kolegou Emilem Pospíšilem, který hrál na sítár) po vlastech českých a moravských. V klubech a na soustředěních jógínů jsme hráli svou naivně českou verzi pokusu o zklidnění sebe a publika, ale v první polovině programu, abych posluchače připravil, jsem pouštěl nahrávky a ukázky indické klasické hudby a nadšeně "propagoval" právě to, o čem se tady (a ve svých knihách) rozepisuji.

Shakti děkuje

Hudba léčí

Právě o tom jsem přednášel již koncem 70. let několikrát i na půdě tehdejšího sídla Jazzové sekce. Celé ty roky jsem ale (kromě jednotlivců) žádnou viditelnější odezvu nenalézal. Občas jsem dokonce zaslechl i ironické poznámky "co že to ten Marek blbne s těma tablama a Indama" (nebo proč v knize o hudbě píši o duchovnosti a v knihách o duchovnosti o hudbě). Vida. Dnes se tabla (i když nasamplovaná) používají velmi často i v komerční a taneční hudbě všude na světě, a těch pár tisícovek návštěvníků koncertu skupiny Shakti zažilo na vlastní oči a uši, jak blahodárná, radostně hravá, ale přitom člověka povznášející může být a je z tradic indické klasické hudby vycházející žhavá hudba současná (která navíc samozřejmě využívá možnosti současných digitálních technologií a ozvučení, takže malinká indická tamburína kandžira pak zní jako celý arzenál bubnů).

Ten den jsem měl dopoledne v rámci výstavy Esoterika přednášku o tom, že hudba (ale jak která a bohužel ne ta naše) léčí, a že každý máme v krku, tedy v hlasivkách, toho nejlepšího šamana a léčitele zároveň. Jen jsme u nás bohužel zapomněli brát a vnímat hudbu jako potenciální lék. A že kdybychom si každé ráno preventivně a každý večer terapeuticky zpívali, nebyli bychom nemocní, naopak, začali bychom umět vnímat svět a sebe jako Radost, ne jako Problém. A pozval jsem pár stovek posluchačů na večerní koncert. Po vystoupení Shakti ke mně přišel jeden člověk, který mi děkoval za možnost zažít to. Řekl také, že si několikrát v průběhu večera vzpomněl na to, o čem jsem hovořil na přednášce dopoledne.

Nadšené publikum

I jiní totiž v hojném počtu slyšeli na vlastní uši, jak je (indická) hudba dokonalá (svědčily o tom jak dlouhé ovace ve stoje, ale také reakce přítomných: v závěru se v uličce před podiem například objevil naprosto konsternovaný nadšenec, a ob sedadlo vedle mne seděla jedna před lety velmi známá popová zpěvačka, která k mému překvapení a nadšení prožívala koncert naplno tak, že občas dokonce plakala dojetím a nadšením zároveň)! A ač asi teoreticky předem nepoučeni, i oni snad pochopili, nebo po tak intenzivním hudebním zážitku začnou chápat, dar oněch výše zmíněných přátelsky a jakoby mimochodem udělených lekcí z toho, jak by i naše hudba měla a mohla vypadat a znít! A jaká je škoda, dodávám, že na našich konzervatořích nadále kazí hlasy nadějným zpěvákům a vtloukají do nadějných hudebníků stupnice a slepou, pouze interpretační poslušnost, a že paní učitelky celoživotně blokují v klucích a holčičkách komunikační dovednosti a schopnost si hrát, když je trestají za špatné držení rukou nebo když jim ve čtvrté třídě bezmyšlenkovitě, ale o to krutěji řeknou "Ty raději nezpívej, ty nám to kazíš!"

I publiku v Praze snad došlo, že to, co znělo z hlasu zpěváka Šankara Mahadevana, a co tak zaujalo přítomné ženy a citlivější muže, byla jak zmíněná pokora, schopnost naslouchat, povídat si s kolegy, tak především niterná a jaksi samozřejmá duchovnost. Kterou v Indii samotné oplývá v téže vrcholové kvalitě nejméně desítka jemu podobných zpěváků a zpěvaček. Proto také Ravi Šankarovi, který v 60. letech začal jezdit koncertovat na Západ, jeho kolegové říkali, ať se na ty "hudební barbary" vykašle.

Motivující duchovnost

Ne náhodou se to u nás tak zprofanované slovo "duchovnost" objevuje prakticky na každém bukletu v každém CD nejen skupiny Shakti. Zatímco v naší hudbě nám onu duchovnost "vytunelovali" (a my už nechápeme, co to, nebo co by to mělo, znamenat), klasická indická hudba, a to, co hraje skupina Shakti, jasně prokazuje, že
duchovnost je neoddělitelná část hudby a jejího zvládání a provozování.

Právě sjednocující a motivující duchovnost (mimo jiné umožňující cvičit na hudební nástroj desítky hodin denně desítky let) je právě to, co dělá z klasické indické hudby (a koncertů skupiny Shakti) tak povznášející a transformativní zážitek. To je také to, co naší hudbě a našemu přístupu k hudbě chybí.

Vynikající pražský koncert Johna McLaughlina a skupiny Shakti, o kterém by se mělo a snad i bude psát a mluvit ještě hodně dlouho, totiž možná přispěl k pootevření oněch zrezivělých vrat, za kterými v neudržovaném skanzenu živoří soudobá česká hudba. Když před třiceti lety skupina Shakti vydala svá tři alba, nikdo tehdy netušil, o čem to vlastně je. Dnes jsme snad i my přece jen poněkud připravenější. Snaha těch pár desítek přátel a kolegů, kteří již léta hrají na některý indický hudební nástroj a vědí, o čem celé ty roky hovořím a píši, ale především atmosféra na výjimečném pražském koncertu Johna McLaughlina a skupiny Shakti dává naději, že ony lekce, kterých se nám dostalo, přijmeme s pokorou, a začneme znovu učit své děti hrát si (na hudební nástroje) a že sami znovu v sobě a ve své hudbě objevíme duchovnost. A na cestě k ní (a zdraví a štěstí) začneme všichni a pravidelně zpívat.